TÁBOŘENÍ 7. ROČNÍKU

Školní táboření a nocování v přírodě

Výlet, na který jsme všichni dychtivě čekali už celé druhé pololetí, se stanovil na čtvrteční dopoledne 13. června 2013. Všem nám vyhovovalo ranní volno před výletem, probuzení do čirého rána bez školní docházky a mučení. Všichni jsme se den před tím a někteří ráno chystali jako dospěláci na velký výlet, cestu za překonáním sebe sama, svých limitů. Zdálo se, že sraz, příprava věcí a vydání se na cestu se obešlo bez jakýchkoli překážek – nikdo nic nezapomněl, pro nic jsme se nemuseli vracet ani si jinak znepříjemňovat cestu, jen bylo třeba organizačně trochu urovnat (přehodnotit) uspořádání a přepravu našich krosen a batohů. To můžeme počítat jako první úkol, který bylo třeba promyslet.

Pokračovali jsme s papírem v ruce, to byl první úkol, zakreslit trasu od výchozího ke konečnému cíli přehledně a správnou orientaci světových stran.

Poté následovalo další překonávání, prudší výšlap do kopce se zátěží svých vlastních věcí, samozřejmě na svých bedrech. Někteří kleli, ale nevzdali to s ohledem na zbytek třídy, aby mohla pokračovat - další bod semknutí.

Po překonání vrcholu a pár zastávek k nabrání dechu jsme sestupovali do údolí. Před námi se objevila posekaná stráň, která se mi osobně zamlouvala a vnitřně jsem byl spokojen a stejně tak i okolním bytostem skotačících kolem mě. Sejmuli jsme věci ze svých zad a naše nohy nalezly najednou konečně odpočinek. Byl jsem překvapen, jak všechna tahle mládež začíná skoro automaticky a bez problému „přepínat“ na přírodní prostředí, samotku a divočinu.

Čas a Slunce nad hlavami uplývalo nějak přirozeně, možná jsme ho všichni více vnímali, pravděpodobně se tak trochu v nás všech něco zpomalilo. Omladina začala stavět své stany, plna nadšení. Nepřímo úměrně k vydání vlastní energie byli tito mladí svišti plní energie. Zvláštní – příroda je ozdravná, což lze dokázat přímým sledováním této „počítačové generace“ v odlišném prostředí, jak jsem sám mohl vidět na vlastní oči.

Následovala disciplína s orientací v prostoru, práce s kompasem, vydání se do okolního terénu, určování správné polohy podle stupňů a nalezení severu. Všichni žáci splnili dobře. Ke kompletaci této disciplíny přispěla znalost Morseovy abecedy – další možnost „nahnání bodů“ na své konto – kupodivu, zase splnili.

Rozmanitější program poskytoval úkol vaření. Jídlo je to další, bez čeho nepřežijeme sami na odlehlém místě, a proto mohlo i to posloužit k ukázce, jak dokáží někteří přežít, vydat se za věcmi potřebnými, zajistit oheň a nasytit se vlastními (společnými) silami.

S přibližujícím se večerem jsme tělu dodali potřebné množství jídla a odpočinku. Seděli jsme společně u ohně, věděli jsme, že nás čeká stezka odvahy, ale před úplným západem slunce jsme se pokoušeli zpívat, co nám šlo a co nás baví.

Před příchodem další disciplíny ještě následovala přípravná chvilka a rozhovor, jak se zachovat v případě nežádoucí situace. K překvapivému započetí hry došlo díky Věře Vavrečkové, která sama k vlastnímu dobru, o věci a nástrahách moc dlouho nepřemýšlela, a to byla pravděpodobně jediná správně zvolená strategie, a vydala se na cestu. Do cíle došli všichni a všichni úspěšně. I přes ocenění dospělých si, myslím, každý sám ve svém nitru uvědomil svůj potenciál, vlastní překonání a krok do neznáma, k něčemu, co bylo dosud pro ně cizí.

Ke spánku jsme se odebrali s blížící se první hodinou ranní. Obloha byla jasná. Ani v noci se nikdo nechoval rušivě, možná vědom si toho, že nadcházející brzké ráno bude potřebovat tělo dostatek energie k dalším úkolům.

Někteří se probouzeli kolem šesté hodiny ranní, budíček byl ale stanoven na sedmou hodinu. V tu dobu jsme se všichni sešli před stany a začali uklízet své věci. Po ranní snídani následovaly disciplíny žádající biologické a zdravotnické znalosti.

Po tom všem jsme se zkontrolovali, zda jsme se se chovali ekologicky a nezanechali za sebou nic. Následovalo pasování nejlepších táborníků a cesta zpátky do civilizace.

Miloš Teplý, třídní učitel 7. třídy